I hate this day ..

8. dubna 2013 v 22:18 | Pepe |  Mé Poprvé
Toto je článek, který jsem napsala jako poslední rozloučení.. Je to něco, co jsem zažila poprvé a víckrát už to zažít nechci. Never :(


Dnešek je už od rána na prd ..
Abych Vás seznámila… k šestým narozeninám jsem dostala štěně. Jorkšírského teriéra. Pojmenovala jsem ho Ipin. Význam tohoto jména je pro mě vzpomínkou na motýly. Takkhle jsem jim totiž říkala, když jsem byla menší. Vždy jsem na ně prý namířila prst a řekla: "Ipin" slovo motýl se mi v té době asi nelíbilo.
S Ipinem jsem chodila na zahradu si hrát, byl hrozně malinky, droboučký a ze začátku hrozně ustrašený. Ale po zjištění, že mu v našem domově nehrozí nic, čeho by se měl bát, ale naopak, že mu dá vždy někdo najíst a taky si s ním vždy někdo pohraje, jeho ostych zmizel. Nastaly hravé a veselé dny. Občas se ozývalo slabé kňučení, neboť byl hrozně malinký a často se pletl po nohy, jak chtěl být všude a u všeho. Ale i přesto sme se milovali.
Procházky s ním, ať ty ve sněhu, či listí, v zimě, či v létě … ty mi budou nehorázně chybět.
Nadarmo se neříká, že pes je nejlepším přítelem člověka. Hodně jsem se s ním nasmála, vyblbla. Hodně věcí jsem mu pověděla, svěřovala sem se mu s každým tajemstvím, s každým trápením, a i s těmi nejkrásnějšími zážitky. Bylo to sice němá duše, ale ten jeho kukuč .. L
I miss y, my dear Ipin. :´(
Omlouvám se za tu nesoustředěnost, a chyby. Jak pravopisné tak i slohové, ale ještě stále jsem z toho mimo. Oči mě pálí od celodenního pláče a ruce se stále klepou.
Ale abych řekla, to co jsem chtěla .. to nejhorší ráno, nejhorší zážitek ze všech ..
Můj psík se šel s pány vyvenčit, tedy, to jsem si myslela. Ovšem, když se vrátily .. :´( Ten pohled .. na to zabalené psí tělíčko v lidské náruči .. ještě teď pláču.
Věděla jsem to, věděla jsem, co udělali. A když jsem si to i připustila, rozbrečela jsem se naplno. Šli s ním na veterinu. Byl už starý, pořádně neviděl, vůbec neslyšel a ani se mu moc nechtělo chodit. Ale říkaly, že počkají než se oteplí. Že mu ještě dají šanci. A já jim věřila.
Oni mě ale podrazily, nenechaly mě ani se rozloučit. Dát mu posledního hubana, dát mu sbohem. Co si bez něj počnu?
Teď si s ním budu moci povídat na zahradě. Udělali sme mu hrobeček.
Když sme se totiž už dříve zajímali o utracení-neboť je to pro něj asi opravdu lepší, než se tu trápit, nechtějte ani vědět, co s utracenými psy dělají. Prý je buď stáhnou z kůže, anebo rovnou i sní, je dají do té kafilerky, či jak se tomu zařízení říká. To bych nikdy nedopustila. Né s mým psem.
Po celý den sem byla zamčená v pokoji, seděla jsem pod oknem na zděném výklenku s fotografií Ipina v ruce a plakala. Neodpovídala jsem ani na smsky, či maily, které mi chodily. Až teď, když jsem to přijala, jako nejlepší řešení pro něj, jsem se rozhodla znovu komunikovat.

I Loved y, I love y, and i will Love you always Ipinku ..

.. Forever ..


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bernieee bernieee | 9. dubna 2013 v 13:15 | Reagovat

ňuňan
je mi ho líto s tebou
Nikdo si nezaslouží zemřít natož zvířátka
Taky jednoho mam. A ta představa, že za chvíli

Br, radši tu myšlenku ani nedokoncim.

2 Adél K. Adél K. | Web | 9. dubna 2013 v 19:08 | Reagovat

to mě moc mrzí... chápu, co to pro Tebe muselo být, sama mám doma 4 psy... přesněji z toho jedno štěně. Před ním byl Berry, náš úžasný ovčák. Už když se narodil, veterinář mu kvůli špatným kloubům dával maximálně 2 roky. Berry se dožil téměř deseti, minulé léto tomu ale podlehl... Ty poslední měsíce byly strašné. zadní nohy mu nelítostně vypovídaly službu, takže je čím dál častějc prostě jenom vláčel za sebou.. Nejhorší ale bylo dojít ráno ven a najít ho...
Ještě teď se s tím vlastně vyrovnávám. Pokaždé, když vidím ovčáka, nebo mi stačí jenom zmínka a hned mi začnout téct slzy. Milovala jsem ho.. strašně moc. Prožila jsem s ním celé dětství, vpodstatě od dvou let byl pořád vedle mě...
Pořád za ním chodím k hrobečku. Všechno mu povykládám... dokážu tam sedět i hodinu a představovat si, jako by byl pořád ještě mezi námi. Asi nikdy se s tím nevyrovnám.. A už zase brečím... Občas si říkám, že život vážně není fér... :-(

3 Vicky Vicky | Web | 10. dubna 2013 v 16:59 | Reagovat

To je mi moc líto...:-( Já nevím, co budu dělat, až mi odejdou moji pejsánkové, protože jsou jako moje rodina :-(

4 Nikyška Nikyška | E-mail | Web | 10. dubna 2013 v 17:04 | Reagovat

tvého psíka je mi líto... já to samé zažila před dvěma rukama s mým milovaným kocourem Bělíškem... nějakej pes mi ho zakousl... pak už jsem nechtěla žádnou kočku a už vůbec ne bílou s modrýma očima... ale byla tu jeho dcerka Micinka či Milouš, jak jí říkám... (Milouš=moje zkratka pro miláček) pomalu jsem se s ní začala sbližovat, až se z nás dvou stalo to co s Bělíškem... nejlepší kamarádi... ví o mě všechno, hned jí všechno řeknu, když jsem smutná, jdu za ní a hraju si s ní, nebo jí mám jen tak v náručí. připomíná mi sice Bělíška, ale hodně mi s tím i pomáhá...
někdy je to nefér, že zemřou ti, kteří by tu s námi měli zůstat a ti, co si to nezaslouží... :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama